Jdi na obsah Jdi na menu
 


Winter-Treffen: Ostfront 43-44

4. 2. 2013

ze vzpomínek Paula S.:

...Byla to naše první zima v Rußlandu. Na podzim jsme prodělali tvrdý výcvik. Všichni nováčci, naprosto vyjukaní ze všeho. Nedávno odvedení. Říkali nám, že Waffen-SS jsou elita, což nás spolu s pocitem sounáležitosti trochu hřálo. Skupinky se znaly z dřívějších let z HJ a RAD. Dnes se říká, že tam mladým vymývali mozky. Tehdy jsme nad tím ale prostě tak nepřemýšleli, bylo to tak normální, nic jiného než nacismus jsme neznali. Dost možná to pro nás bylo i dobrodružství ? Nic nás ale nemohlo připravit na realitu fronty... Vždyť v transportním vlaku na východ málokomu z obyčejných vojáků bylo více než 20 let. Prostě "ucha" bez bojových zkušeností. Starší byli jen poddůstojníci a důstojníci a na některých bylo vidět, že je povýšili teprve nedávno... 
...Už doma jsme slyšeli různé zkazky, doslova mýty. A zpětně říkám, že nelhaly. Ve výcviku nám vtloukali moudra o "rasové válce". Jako mladí a zfanatizovaní jsme tomu vesměs uvěřili. Už zpočátku se ukazovalo, zač je toho loket. Na místo určení jsme dorazili někdy v polovině prosince 43. Vítala nás fujavice, takřka nelidské počasí, nic na co jsme byli zvyklí. Starší říkali, zatímco jsme drkotali zuby, že nás vítají v "Arsch der Welt"... Už tehdy se ukazovalo, že "zimní" výstroj je nedostatečná. Mnoho z nás to pak řešilo různě, nošením ruských věci (holínky byly mnohem lepší !), vycpáváním oděvu novinovým papírem, slámou... Ovšem to nováčci nevěděli - učili se za pochodu, což mnoho zaplatilo životem. Omrzliny, dokonce i běžné nemoce, zde braly krutou daň. Záviděli jsme těm, co měli vatované komplety. Tehdy jsme také poprvé uviděli mrtvé a zraněné kamarády. První kontakt se smrtí a utrpením...
...Ze začátku nás brali trochu s despektem. A tak jsme byli nasazováni na "údajně lehčí práce", totiž denní i noční stráže. Brzy jsme poznali, že i bez kontaktu s nepřítelem to nebyla příjemná práce (ovšem já s kamarádem jsme jednu noc upozornili na ruský průzkum, který tak mohl být včas odražen !!!). Mnozí trpěli na omrzliny, zvláště v obličeji. Díry místo nosů... Některé to vyřadilo ze služby. Neustále bylo totiž třeba pozorovat okolí. Ale bylo dobré, že nám půjčovali strážní kabát s kožešinou. Akorát ten omezený pohyb, někteří odmítali strážní boty - dopláceli na to černými prsty...     
...Vzbudili nás časně ráno. Teprve svítalo. Slunce se líně vyhupovalo nad obzor a jeho paprsky se začaly tříštit o tvrdou sněhovou krustu. Nenechali nás zahálet, hned po snídani nástup. Přidělili nás pod jistého Uscha. Bylo jasné, že nám chystají první ostrou akci. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Nebylo nás moc, asi kolem deseti. Bez kulometu. Vydali jsme se do mrazivého rána. V prošlapaném to šlo, ale jak jsme sešli z cesty, ve sněhu se šlo pomalu a obtížně. V závějích jsme zapadávali po pás...
...Vzduch prořízl hvizd píšťalky. Jak nás učili, okamžitě do tvaru a praštit sebou o zem. Zbraně nataženy a připraveny střílet. Uscha s napjatým výrazem ve tváři sledoval dalekohledem terén před námi. Očividně se mu něco nezdálo. Další povel a už "rychlý" postup za neustálého krytí ke kraji lesa. Nic se nedělo, podezřelý, zlověstný klid. Vypadali jsme jako pobíhající hejno sněhuláků, obaleni sněhem. Jen nosy z mrkve chyběly. Teprve teď, když polevilo opojení adrenalinem, jsem si uvědomil, že každý z nás mohl skončit s kulkou v hrudi. Feldgrau cedník...

ost-009.jpg

...Našli jsme ohniště, nebylo ještě zapadané sněhem. Kolem různé zbytky. Neznámí museli odejít na rychlo. Uscha. začal okamžitě sledovat mapu a určovat směr. Už nám bylo zcela jasné - jsme na "lovu partyzánů" ! Naštěstí v hlubokém sněhu se dal směr postupu nepřítele dobře sledovat. Bylo jich zřejmě několik a někteří zranění. Nevěděli jsme, kdo se za stopami skrývá. Fantazie pracovala naplno. Došlo mi, že se nemusím vrátit živý. O to více se smysly zostřily a všichni se stali doslova loveckými psy. V hlavě se honily různé scénáře a také vyprávění o několika kamarádech s podřezanými hrdly...

sam_0352.jpg

...Za jiných okolností pohádkově pocukrovaná krajina se v Stressu nedala vnímat. Za každým kamenem, kmenem mohla číhat smrt. Co chvíli někdo uklouzl a ostatní mu museli pomáhat na nohy... Nakonec jsme došli na křižovatku cest, kde očividně mohla čekat léčka. Rusové prý byli pěkně zákeřní. Rozvinutí do formace a opatrný postup vpřed. Naslouchali jsme šumění lesa, sníh praskal pod nohama. Nic. Stopy pokračovaly dál do lesa. Uscha. se s odjištěným MP vrhl do porostu a za ním mizeli rychle další. V dálce jsme uviděli jakousi stavbu. Seník, krmelec ? Zakrvavené stopy tam směřovaly. Kolem krvácivé kusy oděvu. Neznámí nemohli být daleko ! Napětí a soustředění se dalo doslova krájet. Hans prudce otevřel dveře krmelce a vstrčil dovnitř hlaveň pušky, prst na spoušti. Uvnitř se naskytl hrůzný pohled. Umrzlý muž s tváří ztuhlou v bolestné grimase. Na sobě potrhanou ruskou blůzu s německými kalhotami. Ale proč skončil zde ? Zbraň neměl u sebe, zřejmě ji z nějakého důvodu ztratil. Musel ztratit hodně krve. Byli ho jeho druhové zde donuceni nechat ? Možná byl předsunutou hlídkou, uklouzl a zranil se v lese ? Mrtvého jsme prošacovali. Nešlo to hladce, protože tělo bylo již ztuhlé mrazem a nasáklou krví. Nic důležitého, co by ukazovala na činnost Banden v oblasti, jsme u něj nenašli a tak jsme ho ponechali Osudu. Do příštího dne z něj nic nezbude, lesní zvěř si s ním poradí. Smrákalo se a les temněl. Uscha. se naštěstí rozhodl, že bude lepší se vrátit, než být zcela jistou obětí záškodníků a teroristů v černé noci. I bez jediného výstřelu a střetu nás ten den po všech stránkách vyčerpal takovým způsobem, že jsme v bunkru po návratu usnuli doslova vsedě...

 

Náhledy fotografií ze složky Ostfront 43-44