Klub vojenské historie Süd

Výpověď bývalého příslušníka Waffen-SS Hanse Z., zadrženého americkou vojenskou policií na území Bavorska v červnu 1946:

Začátkem prosince 1944 jsem se se záložním oddílem dostal do týlu ardenské fronty k sestavě 12. divize SS „Hitlerjugend“. Byl jsem přidělen ke strážnému oddílu malého zajateckého tábora, který sloužil jen jako jakési shromaždiště zajatců těsně za frontou, která od tud byla vzdálena asi 10km. Kromě střežení tábora jsme se účastnili i chytání spojeneckých vojáků, kterých se po německé ofenzivě pohybovalo v našem týlu poměrně velké množství a pokoušeli se na vlastní pěst projít zpět za frontu. Nejúspěšnější jsme byli v noci, kdy se Američané a Angličané převážně pohybovali. Většinou jsme si vytipovaly příhodná místa na cestách vedoucích k frontě, kde jsme čekali až nám vojáci padnou do pasti. Takové zadržení bylo pro ně naprosto překvapivé,takže vojáci kteří stále ještě měli zbraně, se o žádný odpor nepokusili. Po eskortování do tábora byli v rychlosti vyslechnuti a prohledáni.

Tábor samotný byl asi pro několik desítek zajatců ohraničen jen jednostěnným plotem z ostnatého drátu, v jehož jednom rohu byl dřevěný přístřešek. V jedné ze stěn plotu byla postavena strážní věž, která zároveň sloužila i jako vchod. Na věži byl umístěn jeden voják s kulometem MG42, další čtyři vojáci pochůzkovali podél plotu.

V táboře docházelo k časté šikaně zajatců. Ti byli i několikrát za noc buzeni k nástupu, kdy byli znovu a znovu šacováni. Pokud jsme v jejich věcech například nalezli vodu, měli jsme jí okamžitě vylít. Naši vojáci svévolně zajatcům zabavovali cigarety, čokoládu, cennosti i další věci dle libosti, čemuž nikdo neučinil přítrž. Já osobně jsem se tohoto počínání neúčastnil. Na šikanování a ponižování Spojenců se z našeho družstva nejvíce podíleli velitel SS-Unterscharführer Schumann, kterému se v táboře přezdívalo „lotyšská svině“ a vojín Heim. Zajatci byli po jednotlivcích vyslýcháni. Zajímali nás především informace o rozložení spojeneckých vojsk a jejich síle. Tyto informace byly získávány slíbenými vyššími příděly jídla a také násilím. Osobně jsem viděl jak vyslýchající důstojník jednoho amerického vojáka zbil do bezvědomí. Ve dvou britských vojácích byli zjištěni občané Protektorátu Čechy a Morava. Ti byli okamžitě předáni gestapu. Mimo tyto výslechy byly také kladeny pokusy o získání informátorů o tom co se mezi zajatci děje a také vojáků pro kolaborantskou jednotku „Britisches Freikorps“. Slibovány byly větší příděly potravin, přístup k alkoholu a prostitutkám. Přesto se však tyto snahy nesetkaly s úspěchem.

5.prosince ráno bylo naše družstvo určeno jako strážné družstvo velitelství 12.divize, kam jsme odešli v 7:00. Krátce po našem příchodu, přelétaly nad námi britské bitevní letouny a za krátko se ozvaly výbuchy a střelba. Podle vystřelených světlic jsme poznali že se jedná o zajatecký tábor. Nevím co přesně se v táboře stalo, ale uteklo asi 25 spojeneckých vojáků a na místě zůstali mrtví čtyři naši vojáci, kterážto skutečnost vzbudila v nás ještě větší nenávist k nepřátelským vojákům a chuť se jim pomstít, což mělo v následujících hodinách pro mnohé z nich fatální následky.

Okamžitě jsme byli určeni ke stíhání utečenců a vydali jsme se pročesávat údolí a jeho oba hřebeny. Já jsem byl určen jako obsluha radiostanice s úkolem udržovat spojení s dalšími dvěma družstvy a štábem. Zanedlouho jsme slavili první úspěch, kdy se našim hlídkám podařilo zadržet na hřebenech dva spojenecké vojáky. Po jejich přivedení do údolí rozhodl svévolně velitel Schumann o jejich zastřelení, aniž by mu k něčemu takovému dal někdo z jeho nadřízených příkaz. Radiostanicí jsem ohlásil jen dopadení dvou vojáků. Popravu vykonali puškami na břehu potoka vojíni Binder a G.Rammel. Kolem poledne se hlídce, které velel osobně Schumann podařilo zajmout 7 spojeneckých vojáků, kteří bloudili v terénu podle mapy, která u nich byla nalezena a na které byly chybně zakreslené pozice americké armády. Zajatci byli odvedeni k hájence v údolí, kde si je fotografoval k našemu družstvu přidělený válečný zpravodaj P.Rammel pro potřeby německé propagandy. Velitel Schumann rozhodl nechtěje oslabit družstvo o vojáky, kteří by museli zajatce eskortovat zpět do tábora, o jejich zastřelení. Před vykonáním popravy jsme vyčerpaným zajatcům podali vodu. Zpravodaj P.Rammel s námi z povzdálí popravě přihlížel, ale ač ze své funkce mohl, neučinil proti tomuto činu žádný protest. Zajatci byli seřazeni ke skále čelem k ní. Popravu vykonal sám Schumann samopalem. Dva vojáky, kteří ještě jevili známky života odpravil puškou vojín Hinkle.

Vojákům z Kampfgruppe Stein s jedním vojákem WH se podařilo v odpoledních hodinách zadržet ještě jednoho zajatce na západním hřebenu. Toho pažbou pušky srazil k zemi náš vojín Heim. Zajatec se z prudkého svahu kousek kutálel a snad již byl v bezvědomí když ho Heim zastřelil. Toto se stalo bez rozkazu Schumanna, který po ohlášení události, udělil Heimovi ústní pochvalu.

Jako obsluha radiostanice jsem byl informován o zadržení dalších čtyř vojáků sousedním družstvem. To dopadlo dva vojáky jednotlivě a další dva, kteří postupovali společně se podařilo zajmout léčkou uspořádanou pomocí radiostanice s třetím družstvem. I tito čtyři vojáci byli na místě zastřeleni.

Nutno ještě dodat, že jsme se po celý den museli rychle pohybovat ve velmi náročném terénu s prudkými svahy zalesněnými neudržovanými lesy, s množstvím údolí a říček, což nás velmi fyzicky vyčerpávalo. V sousedním družstvu došlo k nehodě, kdy se jeden náš voják zřítil z lávky do řeky a utopil se. Toto vše ještě více nás utvrzovalo v nenávisti ke spojeneckým vojákům a mělo rovněž za následek, že všech 14 nepřátelských vojáků, kteří byli ten den dopadeni, bylo zastřeleno.

Na závěr bych rád ještě jednou zdůraznil, že jsem se osobně neúčastnil žádného šikanování zajatců a popravám z 5.prosince jsem pouze přihlížel a americkým vyšetřovacím orgánům jsem veškeré výše uvedené informace poskytl dobrovolně a bez nátlaku.