Südösterreich im April 1945
Konec dubna 1945, Gulktarelské Alpy v jižním Rakousku. Po poslední velké německé ofenzivě u maďarského jezera Balaton ustupují roztroušené jednotky 16. pancéřové divize SS stále dál a dál na západ. Po Maďarsku už málo kdo z mužů věří, že se válečná štěstěna ještě otočí na jejich stranu. Už jde jen o přežití, zdržet Sověty a dostat se do amerického zajetí.
Družstvo Unterscharführera Schumanna z 2. roty se před dvěma dny zúčastnilo obrany horské vesničky Friesachu. Celý den zde byl klid a vojáci si mohli odpočinout, i když každý byl nervózní z toho, že za ten ztracený den mohli být zase o pěkných pár kilometrů blíže Američanům. Museli ale počkat a krýt ústup posledních jednotek divize. Když Schumann navečer pozoroval dalekohledem z okna krásného rakouského kamenného statku se soškou panenky Marie ve štítě, kolonu divizního protiletadlového oddílu se svými flaky zapřaženými za kolopásové tahače, náhle prořízl vzduch pískavý svist, který následovaly detonace všude kolem Schumannovy pozorovatelny. V šoku se odvalil za roh kamenné zdi, přitáhl k sobě samopal a čekal na výbuch, který konečně zničí to překrásné venkovské stavení, ve kterém se odpoledne po několika týdnech mohl konečně zase jednou vykoupat v horké litinové vaně a pohřbí jej i s ním. Celý raketový přepad trval jen několik minut.
Když výbuchy ustaly, shledal Schumann, že statek dostal jen pár nepřímých zásahů a mezi zpřeráženými trámy se prosoukal zpět k oknu. Všude ještě byla oblaka prachu, který se pomalu usazoval a z té šedočerné mlhy začaly vystupovat siluety zkroucených konstrukcí flaků a hořících trosek kolopásových tahačů, z nichž jeden zůstal z poloviny zasypaný pod troskami zříceného cihlového domku zřejmě i s osádkou. Schumann vyskočil z okna a dopadl na hromadu suti. U nohou mu ležela ulomená hlavička panenky Marie. Běžel najít své muže, ze všech stran se ozýval nářek zraněných lidí i venkovského dobytka. Ze sklepního okýnka zasaženého domu, který ještě nedávno sloužil jako místní pošta se dral zaprášený Sturmann Ziegelbauer s krvavým šrámem nad levým okem. Před Schumannem se postavil do odfláknutého pozoru, za který by někde na cvičišti dostal okamžitě
Velitel zugu s natrženým rukávem důstojnické blůzy začal křičet rozkazy ke spěšnému ústupu. Po raketovém přepadu bude jistě následovat pozemní útok Rusů. Zde už nelze nic ubránit… Schumann svolal své muže a pochodoval s nimi pryč z vesnice. Zásah dostal i poslední statek na kraji vesnice se zvoničkou, z které zbyl jen jakýsi neforemný útvar zkrouceného plechu, který teď ležel uprostřed cesty a každý se mu musel vyhnout. Ze stavení právě dva zdravotníci vynášeli na nosítkách vojáka v agónii s rozdrcenou nohou. Pro něho už válka skončila...
Schumannovo družstvo bez kulometu určil velitel roty jako průzkumné a vyslal jej k průzkumu horské soutěsky u Metnitzu. V Metnitzu bylo obvaziště Batallionu. Maslowskemu se zalíbila odstřelovací puška jednoho z vojáků čekajících na ošetření, kterému střepina utrhla několik prstů. Zřejmě jeden z těch dobrých střelců, kteří dostali tyto pušky aby lépe podporovali boj svého družstva, voják neměl odstřelovačský odznak. Maslowski vyměnil pušku za kus chleba a z půlky prázdnou krabičku cigaret. Splnil se mu sen nosit odstřelovačskou pušku i když už asi jen na pár dní… Všiml si, že na pažbě je nožem vyřezáno šest zářezů.
Schumann určil kraj lesa na úpatí svahu s dobrým výhledem za obrannou pozici družstva, kde zůstanou. Bylo velmi vysilující zde vykopat i jen malé okopy pro jednotlivé vojáky v zemi, která byla samý kámen. Rammel zasekával lopatku do země vší silou až od kamenů odlétávaly jiskry. Když měl konečně úkryt hotový a zadrnovanou předprseň, chtěl se konečně napít ze své polní láhve, ale voda v ní stačila sotva na pět loků… Po několika zatažených dnech vylezlo opět slunce a rozpalovalo vlněné vojenské uniformy. Vojáci se raději drželi ve stínu lesa, kde si postavili z celt přístřešky a velitel Schumann se usadil v polorozpadlém seníku, který jistě pamatoval ještě císaře Karla… Pozdě odpoledne zastavil na silnici pod lesem německý náklaďák. Schumann k němu seběhl a převzal rozkaz zůstat zde do rána, kdy pro ně bude poslána spojka a varovat velení batalionu v Oberhofu před Rusy, kdyby snad náhodou se sem dostali tak brzo. Posel řekl Schumannovi ať si vezme vzadu konev vody a cokoliv dalšího, veze prý věci štábu pluku evakuované z Mariahofu. Pohled na zakrytou korbu náklaďáku přišel Unterscharführerovi jako kdyby se díval do skládky krámů určených ke spálení. Ve změti beden, papírů, rozbitých kusů nábytku a nádobí zahlédl malý příruční gramofon. V kartonové krabici s deskami byly už jen černé střepy, ale přeci našel dvě desky, které přežily. Vzal tedy konev a gramofon pro zpříjemnění polního života mužstva. Kdo ví co s nimi bude druhý den…
Táborovou idylku přerušila až v noci prudká dělostřelecká palba a výstřely světlic několik kilometrů odtud. Zde v horách směr zvuku hrozně mýlil, ale Schumannovi přeci přišlo, že dělostřelba je slyšet od západu. Ráno, ani celé dopoledne se žádná spojka neobjevila. Také na silnici byl klid. Schumann vzal Maslowskeho s jeho odstřelovací puškou a vydal se s ním na průzkum k Oberhofu. Když se skryti v lesním porostu přiblížili ke křižovatce před Oberhofem, zaslechli zvuk motoru. Maslowski vylezl do větví mladé borovice a optikou pušky pozoroval terén před nimi. Když slezl dolů, celý vyplašený hlásil, že na křižovatce je ruský tank a vojáci. Jsou odříznuti! Rusové zaútočili od Murau a ne přes ně. Tak to byla ta dělostřelba a proto žádná spojka nepřišla… Velení v Oberhofu také již určitě neexistuje. Když se Schumann rychle vrátil, nechal sbalit mužstvo nejnutnější věci, naplnit polní lahve a připravit k odchodu. Nezbývalo nic jiného, než pochod přes hřeben Mödringbergu. V rojnici a přískoky se dostali až na úpatí hory, kde již nemohli být vidět ze silnice. Jejich opuštěný lesní tábor zůstal na druhé straně soutěsky. Začali se prodírat lesním pralesem, kam by se jen těžko po skalách dostali nějací dřevorubci. Vybaveni málo podrobnou mapou jižního Rakouska, kompasem a trochou vody na každého, vydali se k výstupu na hřeben a vstříc nejisté budoucnosti…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z poválečných vzpomínek SS - Schaf. Petera RAMMELA, toho času přiděleného k 16. SS divizi v rámci SS-Stand. "Kurt Eggers":
...Od ledna 1945 to s divizí, ke které jsem byl přidělen se svou zpravodajskou četou, šlo celkem velmi z kopce. Divize se z Apeninských hor přesunula dál na severovýchod. Ve Ferraře jsme pak byli s šestnáctou naloženi na vlaky a během února jsme se dostali zpět do Maďarska. Zde se "RFSS" v březnu zúčastnila pod velením 6. tankové armády SS operace "Frühlingserwachen" u jezera Balatonu. Mimojiné zde operovaly i svazky divize Totenkopf, u které jsme někteří z naší zpravodajské čety pracovali v dřívějších letech války. Tato akce však dopadla fiaskem, morálka značně upadla a zdálo se, že už ani ti největší fanatici nevěřili v konečné vítězství. Na přelomu března a dubna byla divize zatlačována Rusy na západ do jižního Rakouska. V Maďarsku jsme tehdy byli kvůli utajení označováni jako 13. divize SS, aby si nepřítel myslel že jsme neopustili Itálii. Zbytky divize se počátkem května musely vzdát Britům západně od Grazu a Američanům u Klagenfurtu a Radstadtu.
Tehdy již panoval absolutní nedostatek paliva, takže jsme museli nadobro opustit naše PK-Wageny a jít pěšky s pěchotou. Některé naše záznamy tak musely být nadobro zničeny, stejně tak jako poměrně velké zásoby filmového materiálu. Naše četa byla vesměs roztroušena po celé divizi, a tak já i moji kolegové jsme se museli chtě nechtě chopit zbraní, kdy nám například dali "Panzerfausty", se kterými jsem žádný dřívější výcvik neprodělali a i teď nám to bylo vysvětleno velmi narychlo. Na nějaké dokumentování už vesměs nebyl čas ani nálada, pořídil jsem si z tohoto období pouze několik fotek osobním fotoaparátem, který moc místa nezabral. Obyčejná pěchota již ztrácela na morálce, která by upadla až na nulu, nebýt velení některých fanatických poddůstojníků...
Úkolem Gruppe, ke které jsem byl provizorně přidělen, bylo zdržovat útoky bolševiků tak, aby byl zajištěn volný průchod našich jednotek za americké linie, jen pryč od Rusů... Všechny přesuny pěchoty již probíhaly pěšky a v rámci možností skrytě... Byli jsem někde v horách, které by byly za jiných podmínek ideálem pro ozdravný pobyt či dovolenou. Bylo jisté, že naše "jednotka" nemůže přesile čelit moc dlouho. Já sám jsem měl vždy i za války hodně štěstí, že jsem zůstal celý. Nebylo tomu jinak ani tentokrát – zažili jsme zde několik přepadů "Stalinovými varhanami", ovšem Rusové naštěstí nemířili moc přesně... Po těchto incidentch již družstvo nedisponovalo ani kulometem, zbyly jen pušky a automaty. Teď už bylo všechno jedno, bylo třeba zachránit i kdyby jen ten holý život. Družstvo Uscha. Schumanna pak bylo velením určeno jako průzkumné ke sledování situace před Metnitzem. Zde také bylo provizorně zřízeno pracovní obvaziště, kde jsem také zůstal, zbytek Zugu pokračoval dál. Zde se také názorně ukazovala tíže situace – jednotky Waffen-SS již ani zdaleka nebyly hrdými frontovými bojovníky jako kdysi. Místo toho jste mohli vidět zbědované, špinavé a demoralizované vojáky, kterým už ani příklad starších důstojníků nevracel chuť bojovat za Velkoněmeckou Říši. I ve mě už tehdy něco hlodalo a tušil jsem, že bude konec... Zdravotnickému oddílu pro jeho důležitost i nadále zůstávalo trocha pohonných hmot, které tak chyběly na ostatních místech. Býval jsem také svědkem improvizovaných lékařských zákroků, lékaři SS se už ani nesnažili vojákům úlehčit jejich trápení anestetiky. Po několika dnech jsme se dostali poměrně blízko k demarkační čáře, která byla podle našich již špatných map někde kolem Gratzu. Zde jsme byli také zajati Brity severně od městečka Wolfsberg. Do zajetí jsme šli samozřejmě již s odpáranými insigniemi, protože jsem již věděli jak naše runové výložky na spojence působí. Ale alespoň jsme unikli Rusům, a i přesto byla naše budoucnost značně nejistá. Poté jsme již byli odvezeni do "sběrného tábora" blízko St. Veit severně od Klagenfurtu...
Náhledy fotografií ze složky Südösterreich im April 1945
