Klub vojenské historie Süd

Tento článek je jen fikcí připomínající události poválečných dnů...

1.října 2010 v Plzni

Jmenuji se Jan Malík a narodil jsem se roku 1923 v Praze, kde jsem se vyučil zámečníkem. Před svou smrtí bych rád osvětlil události poválečných dnů v okolí Kašperských hor, kde jsem tehdy působil v řadách Revolučních gard.

Do RG jsem vstoupil v Praze hned po povstání, kterého jsem se aktivně účastnil na barikádách. Již 13.května jsme jako skupina RG „Šumava“ odjeli do pohraničí do americké zóny, zajišťovat pořádek, majetek a obnovující se státní správu. Do Kašperských hor jsme dorazili odpoledne 14.května zrekvírovaným autobusem. Byli jsme vystrojeni nejrůznější německou kořistní i českou výstrojí, jen jedno jsme měli všichni společné – pískové sako s rukávovou páskou RG. Zbraně jsme měli většinou německé samopaly a pušky. Naše družstvo čítalo 7 lidí a měli jsme operovat v prostoru osad Lídlovy Dvory, Hutašín, Červená, Podlesí a místních samot. Ubytováni jsme byli na statku Kaiserhof – Císařův dvůr, kam jsme dorazili pěšky navečer. Naším velitelem byl četnický štábní strážmistr, který si zřídil provizorní stanici nedaleko Císařova dvora. Jeho zástupcem a faktickým velitelem družstva byl Čeněk Král – 26 let, topič. Jinak jsme spadali pod velitelství RG v Kašperských Horách. Američtí vojáci v tomto prostoru nebyli, byla zde jen malá posádka v Kašperských Horách. Kromě Krále a mne zde ještě byl Ruda Kocián (20 let), Zdeněk Jurza (25 let), Karel Souhrada (24 let), Martin Říha (22 let) a Pavel Beran (24 let).

Hned po příjezdu jsem pochopil, že ne všichni z nás vstoupili do RG s vědomím vlastenecké povinnosti. Bohužel mezi takové patřil i velící Král. V noci po příjezdu se s Jurzou a Beranem opili a Král za měsíčního svitu střílel z pistole na zvon zvoničky na Císařském dvoře. Německý majitel statku byl ubytován v malé místnosti v hospodářské budově a nám posluhoval. Když v noci vyběhl ven zjistit co se děje, ti tři ho zbili a hodili na hnůj. Celý druhý den se Němec nemohl narovnat.

15.května jsme šli na obchůzku nám svěřeného prostoru. Král s těma dvěma byl po opici a choval se k místním Němcům dost agresivně. Jednoho, kterého jsme potkali na cestě, Král praštil klackem za to že nepozdravil. V Červené jsme vlezli do jedné chalupy, kde nám místní museli dát jídlo. Beranovi se zalíbil zlatý náramek ležící na poličce pod fotografií nějaké staré selky. Beze slova vstal a strčil si ho do kapsy. Němka, která to viděla k němu přiskočila a protestovala, ale Beran jí jenom hrubě odstrčil, až se praštila do hlavy o zeď. S Kociánem jsme proti tomu protestovali, ale Král nakonec seřval nás. Druhý den jsme šli zkontrolovat statek bývalého německého starosty v Lídlových Horách. Král na něj začal řvát že je nacistická bestie když tu dělal starostu a začal mu česky i německy nadávat. Starosta se třásl strachy a Král ho začal fackovat. Pak s Jurzou a Beranem začali přehazovat všechny skříně a brát si vše co se jim líbilo. Přidal se i Souhrada. S Říhou jsme na vše jen přihlíželi. Když se starosta zhrozil a vyskočil že mu Král trhá nějaké rodinné fotografie, Beran s Jurzou po něm skočili a začali ho mlátit a kopat až mu vyrazili několik zubů. Když si nabrali dost, odešli jsme a nemohli pochopit že jsme si s Říhou a Kociánem také nic nevzali. Na večer vzali Král s Beranem dvě lahve slivovice ze zásob majitele dvora a odešli někam do tmy. Když jsem se zeptal Říhy jestli neví kam jdou, řekl že se prý jdou důkladněji podívat na tu pěknou mladou dceru německých sedláků na kraji osady. Vrátili se až k ránu. S Kociánem jsme mluvili o tom, že se musí proti tomu řádění něco podniknout, že to není přeci možné.

Od začátku našeho pobytu na Císařském dvoře jsme byli z Kašperek varováni před německými záškodníky – Wervolfy. Strach z nich sice byl, ale zdálo se že všechny informace o nich jsou jen pověsti a že snad ani nikdo takový neexistuje. 18.května jsme se přesvědčili že ano. Ráno šel na obchůzku Ruda Kocián. Do oběda se ale nevrátil, tak jsme se po něm odpoledne šli podívat. U něj nebylo zvykem že by se někde zdržel a na to aby někde raboval nebo podobně byl příliš slušný člověk. Nakonec jsme ho našli. Na kraji lesa u Hutašína. Někdo ho zákeřně ze zadu uškrtil drátem nebo strunou a pak mu ještě podřízl hrdlo, snad aby nás to více zastrašilo. Metody Wervolfů. Hrozné, zrovna Kocián který si něco takového ani v nejmenším nezasloužil. Po odvezení Rudova těla jsme začali vyslýchat Němce v okolních staveních. Z nejbližšího bylo na místo vraždy dokonce vidět. Padesátiletý Němec nic nevěděl, ale Král mu nevěřil, začal na něho řvát a bít ho. Když stále nic neříkal, Krále to rozzuřilo, vytáhl pistoli a křičel že ho zastřelí jestli nebude mluvit. Němec snad opravdu nic nevěděl a když dál mlčel, Král ho střelil do srdce. To bylo něco hrozného, do poslední chvíle jsem myslel že ho chce Král jenom vystrašit. Začal jsem na něj křičet že na něco takového přeci nemá právo, ale když se mne zeptal, jestli si chci lehnout vedle něho, už jsem raději mlčel.

20.května jsem šel na obhlídku s Říhou. Po jednotlivcích jsme už nesměli chodit. Asi půl kilometru za Císařským dvorem se ozval od lesa výstřel a kolem nás prosvištěla kulka a zaryla se do dubu kolem kterého jsme šli. Zalehli jsme a dávkou z Martinova samopalu jsme upozornili ostatní na Dvoře. Na kraji lesa jsme zahlédli pohyb, stříleli jsme a přískoky pronásledovali neznámého, občas po nás znovu vystřelil. Za chvíli u nás byli i ostatní a když neznámý přebíhal takovou malou loučku, v rojnici jsme po něm stříleli a zasáhli. Útočník byl na místě mrtev. V kapse kabátu měl ocelovou strunu a na levém podpaží jsme objevili vytetované písmenko A. Prý je to krevní skupina a takto to měli jen esesáci.

21.května se situace opakovala. Šlo nás všech šest prohlížet lesy když jsme narazili na skupinku lidí kteří po nás v lese začali střílet ze samopalů, pušek a pistolí. Rozběhli jsme se do rojnice a snažili se je obklíčit. Král se držel stále vzadu a neodvažoval se vystrčit hlavu. Říhovi se podařilo mezi skupinku hodit granát, který těžce zranil dva wervolfy. Když jsme pak řvali na ostatní ať se vzdají, zahodili zbraně a vstali s rukama nad hlavou. Byli již jen tři. Vedli jsme je z lesa na louku a to už konečně přiběhl i Král a hned začal že je všechny zastřelíme. Byli jsme proti tomu, museli se přeci eskortovat do města aby z nich při výslechu dostali nějaké informace. Ale prý že je to zbytečné, že stejně nic neví a že si vojáci chytnou jiné. Tak je s Jurzou a Beranem na kraji lesa opravdu zastřelili a ještě se Souhradou je pak šacovali a všechno cenné, třeba hodinky si nechali. Na večer k nim přivedli několik německých vojáků z lágru pod Kašperkami aby je zakopali.

23.května Král při domovní prohlídce v jednom německém stavení našel s Jurzou ruskou pistoli. Ve stavení žili dva Němci – kolem sedmdesáti a padesáti. Pistoli jim prý poslal syn mladšího Němce z fronty před dvěma lety. Z fronty se prý nevrátil. V Králových očích byli oba wervolfové a že prý Němci také za války za ukrývání zbraní popravovali celé rodiny. Tak jsme ty dva vyvlekli ven za vesnici, kde je trojka Král – Jurza – Beran zastřelili. Začalo se mi to všechno hnusit, nejraději bych zahodil flintu, ztrhnul z rukávu pásku RG a vrátil se do Prahy. Říha také. Souhrada, ten se jen vezl...

K další samozvané popravě došlo už za tři dny 26.května. Beran v domku manželů Schmidtových našel na skříni fotografii jeho syna s černou stuhou na znamení že padl. Na fotografii byl v uniformě SS. Královi se samozřejmě hned zalíbil nápad, že popravíme otce esesáckého vraha. Nelíbilo se mi to, ale prý že vychoval esesáckého hrdlořeza, který v Rusku jistě zabil spoustu žen a dětí. A že pro něho bude kulky škoda, tak ho pověsíme. Svázali mu ruce a vedli ven. Schmidtová si před Krále klekla na kolena a prosila ho, ten jí ale udeřil pažbou pušky do tváře, až ztratila vědomí. Cestou k lesu, kde Král věděl o vhodném stromě, Beran s Jurzou Schmidta popoháněli kopanci a Beran mu vzal kapesní hodinky. Přes větev stromu přehodili provaz a vytáhli na něm Schmidta. Nezlomil si vaz, tak sebou škubal ještě snad deset minut než se udusil. Pak mi Král poručil abych došel do lágru pro dva vojáky ať ho zakopají. Nic jsem neříkal a apaticky šel vykonat jeho rozkaz. Lágr střežily také RG, když jsem zajatce přivedl zpět, jeden z RG se divil proč je vedu zpět, že mají lágr přeplněný a že jsem je měl někde zastřelit. Hrozné, Králové a Beranové jsou snad všude...

30.května Jurza našel v domě v Podlesí nějakou příručku pro Wervolfy „Klein Krieg“. Krále to rozzuřilo a že celou německou rodinu která v domě byla, popraví. Ti se bránili, že prý tyhle knížky dostávali všichni. Král chtěl zastřelit manžele Buschkovi včetně jejich dvanáctiletého syna. S Říhou jsme si řekli že tomu už zabránit musíme. Král řekl že ta ženská a kluk flintu unesou, tak půjdou. Nechal je zavřít do sklepa našeho Dvora s tím, že budou zastřeleni druhý den. Brzy ráno se však stalo něco nečekaného. Do Dvora přijel vojenský automobil s důstojníky naší armády a zatkli Krále. Nechápali jsme proč, že by to bylo kvůli zločinům zde v okolí jsme nevěřili. Později jsme se dozvěděli že Král byl informátorem pražského gestapa a že udal několik lidí z poslouchání cizího rozhlasu a přechovávání potravin. Tak takový byl Král... Jakou minulost za sebou asi mají jiní příslušníci RG, kteří se v pohraničí chovají jako on. K popravě rodiny Buschkovi nedošlo. Buschek byl odvezen k výslechu do Kašperských Hor a jeho žena se synem propuštěni. Po zatčení Krále už k žádné vraždě nedošlo. Jen Jurza s Beranem pokračovali v rabování a loupežích. Po tom co si ale Beran 4.června zlomil nohu když jel opilý na kole opět někam krást a museli ho odvézt do nemocnice, už byl klid úplný. Jurza se sám ničeho neodvážil. 12.června přišel rozkaz vrátit se do Prahy. RG byla rozpuštěna a místo nás přišli do pohraničí vojáci a nová bezpečnostní složka – SNB.

Král byl vězněn, ale po roce 48 prý propuštěn a stal se agentem StB. Měl problémy s pitím a v roce 1957 zemřel na otravu alkoholem.

Beran měl nadále problémy se zákonem a byl několikrát vězněn za krádeže. Zemřel v roce 1980.

Jurza se dal na divadelnictví, už roku 1949 jsem ho viděl ve filmu Němá barikáda. Zemřel v roce 1975.

Souhrada se dal na politiku a v 50tých letech byl komunistickým funkcionářem v plzeňském kraji. Roku 1958 byl ale souzen za nějakou zpronevěru. Zemřel v roce 1991.

Říha vystudoval medicínu a stal se úspěšným lékařem. Po roce 68 emigroval do Austrálie, kde dodnes žije.

Já jsem po návratu do Prahy vstoupil do SNB a ještě v roce 1945 jsem se vrátil na Šumavu jako příslušník Pohotovostního pluku 1 NB. Sloužil jsem poté v rámci pohraničního útvaru SNB 9600 a v roce 1951 vstoupil do Pohraniční stráže v rámci které jsem od roku 1956 vykonával funkci velitele roty PS Svaroh. V roce 1971 jsem byl od PS vyhozen protože jsem roku 1968 byl jedním z důstojníků PS, kteří navrhovali zrušit politické funkcionáře u Pohraniční stráže. Do důchodu jsem vykonával různá dělnická zaměstnání.

Chtěl jsem osvětlit události roku 1945 u Kašperských Hor. Revoluční gardy si skutečně zasloužily své druhé označení „Rabovací“ ale přes to do nich vstupovali i lidé s dobrými úmysly zajistit nový život Republiky a ne jen rabovat,i když takových nebyla většina... Snad nám Bůh odpustí...