Boj o České Budějovice
Vůdce mrtev, Německo v troskách, válka prohraná a my zase jedeme do boje. Má to ještě cenu? Prý musíme vytlačit nepřítele abychom získali čas na evakuaci německého civilního obyvatelstva. No dejme tomu. A tak se opět mačkáme v rozpáleném haklu, ve kterém se pomalu nedá dýchat… Kouknu přes pancíř. Vedle nás stojí motorka a velitel naší roty něco řeší s polními četníky. Opodál leží vyrovnaní čtyři zastřelení civilisté a kousek dál jsou naházené staré rakouské pušky. S tímhle si chtěli troufnout na motorizovanou jednotku SS? Blázni, každý by teď na konci chtěl psát dějiny s puškou po dědovi… Ať si to se mnou vymění, já dějiny psát nechtěl a musel jsem zabíjet a dívat se mockrát na to jak moji nejlepší kamarádi umírají.
Blížíme se k nepřátelské linii. Vedle nás jede druhý hakl s nějakými nováčky, že se ani nekryjí a přes pancíř nedočkavě vyhlížejí nepřítele. Připomínají mi staré obrázky císařských důstojníků z africké Safari na velbloudech, asi všichni brzy pomřou... V našem haklu stojí za kulometem nějaký blb, třesoucíma rukama se marně snaží založit pás, teď zase řve do ucha něco řidiči a ten podle jeho zmatených instrukcí sjíždí z cesty. Sakra, vemte toho blázna někdo pažbou po zádech nebo hoďte před hakl, ještě tu kvůli němu všichni zařvem!
Výbuch vlevo od haklu. Máme kontakt s nepřítelem. Do haklu na nás řve velitel ať vystoupíme a pokračujeme pěšky za haklem. Rychle vyskakujeme a krčíme se kolem haklu. První zákopy jsou prázdné, v dalších jsou Rusové. Pod naší palbou ustupují. Velitel družstva přikazuje rychle obsadit nejbližší zákop. Rychle do něho všichni naskáčeme, je plný vody a bahna, ale to si v tu chvíli nikdo nepřipouští. Vojákovi v boji je dobrá každá hlubší kaluž do které se může ukrýt. Brzy nás doběhne velitel s dalšími vojáky. Část z nás se k nim musíme přidat a ztečí vyhnat bolševiky i z posledního zákopu. Běžíme v rojnici s haklem v čele. Rusové vyskakují ze zákopu a prchají. Teď jsou pro nás snadnými cíly a jeden po druhém se kácí k zemi. Také jsem si jednoho svého našel. Vracím se rychle do našeho mokrého zákopu, nepřítel je sice pryč, ale občas kolem hlavy zasviští kulky z kulometu umístěného někde v dáli a v předpolí se pohybují snipeři. V zákopu, druhém domově vojáka, je bezpečno. Čekání před bojem. Nejvyšší čas takticky vyklidit několik kilometrů směrem na západ, jak to děláme už několik měsíců, nebo vlastně už od Stalingradu.
Zákopy obchází velitel a povzbuzuje nás před bitvou, že určitě zvítězíme. Bitvu možná, ale co pak? Po Hitlerově smrti snad už nikdo nevěří že ještě na poslední chvíli vyletí od někud z hor tajné zbraně a zaženou bolševiky až za Ural…
Výbuch před sousedním zákopem, druhý, třetí… Dělostřelecká příprava! Krčíme se na dně bahnitého zákopu. Jeden granát vybuchne těsně vedle nás a tlaková vlna na nás odhodí Hinkleho. Teče mu krev z uší a nosu, je zmatený. V sousedním zákopu vidím jednoho mladého kluka ze safari-haklu. Třese se a brečí, možná se už podělal strachy. Většina nováčků hned v prvním boji padne nebo se zblázní. Ti co přežijí si rychle zvyknou. Tahle válka stejně už nikdy neskončí. Až bude Německo poraženo, pustí se do sebe Američané se Sověty a ten kdo zvítězí si najde nějakého dalšího protivníka, až se lidstvo takto samo vyhubí… Nač by Bůh sesílal na Zemi novou potopu, jen ať si ten konec lidé pořádně užijí…
Konec dělostřelby a z dáli k nám se blíží dvě oblaka kouře. Ruské tanky! A za nimi rozvinutá pěchota. Proti tankům máme jen pár panzerfaustů a dělo, které ale na T-34ky nestačí… Připravujeme se k boji. V předním zákopu dochází k boji na bodáky a polní lopatky. Nelidský řev který se od tud ozývá téměř zaniká v ohromné palbě. Naše dělo střílí po prvním tanku, ale každý granát který ho zasáhne, jen sklouzává po jeho pancíři. Kamarád Franz vyskakuje na předprseň zákopu a odjišťuje svůj panzerfaust. Je ale sám zasažen! Franz, můj nejlepší přítel, musím ho stáhnout do zákopu. Heim mi pomáhá, ale Franz už nedýchá. Franzi, proč zrovna ty?! Do reality mne vrací velitel, který mne strhne za řemení zpátky na předprseň. Ohromná detonace! Kamarádům z vedlejšího zákopu se podařilo zasáhnout tank z pazerschrecku. Výbuch trhá pancíř tanku, jeho věž poposkočila a z útrob stroje se valí černý dým. Posádka musela být okamžitě mrtvá. Andreas je zasažen! Marně se pokouší vydrápad ven ze zákopu. Rusů je moc, tady všichni zahyneme! Vyskakuji ze zákopu a běžím k zadním liniím. Uběhnu ale asi jen pět metrů a prudká rána do levého boku mne strhává k zemi. Zvláštní, nemůžu se ani pohnout, ale bolest necítím. Slyšel jsem o tom, je to způsobeno šokem, bolest se dostaví až po čase. Musím se koukat na to, jak ruský důstojník pistolí odpravuje postřeleného Andrease a zraněný Hinkle je dobit bajonetem. V zákopu za mnou se vzdává několik našich vojáků. Jsou to ale polní četníci a tak jsou také bez milosti postříleni. Mne si zatím nikdo nevšímá a Rusové jen přebíhají kolem. Až konečně nějaký mladý Rus. Míří na mne puškou a prohlíží si mne přes malé brejličky vystrašenýma očima, třesou se mu rty. Já už pro tebe nejsem žádná hrozba… Tak pojď a zastřel si taky svého Němce. Asi nováček jako ti kluci ze safari-haklu. No tak, střílej ty mongolská bestie, už se začíná dostavovat bolest… Konečně zalícil a…
Fotografie: http://0-0.rajce.idnes.cz/Bitva_o_Ceske_Budejovice/#album
